Možnost vaření na moderních vařičích nemusí být jenom zpříjemnění pobytu v přírodě. Při náročnějších formách outdoorových aktivit se jedná o životní nutnost. Zejména pitný režim při náročných horolezeckých výstupech je otázkou života a smrti. Proto kvalitní a spolehlivý vařič je nezbytnou součástí výbavy.

V nepřeberné řadě článků s touto tématikou se stále opakuje řada nepřesných informací, které naštěstí nejsou zcela zásadní povahy, ale do značné míry ztěžují již tak nesmírně obtížnou situaci při výběru vhodného zboží.

Princip vařičů

Nejprve je třeba vědět, na jakém principu vlastně vařiče fungují. Základem vařiče je ventilová část, která umožňuje připojení ke zdroji paliva a regulaci výkonu. K ventilu je připojen hořák vařiče s podpěrami nádoby. Výjimku v tomto uspořádaní tvoří vařiče, které mají mezi ventilem a hořákem hadičku, nebo trubičku. Podstatou každého vařiče je tryska, kterou do hořáku přichází palivo v plynném stavu a rychlostí svého proudění strhává vzduch z otvorů primárního vzduchu v přesném poměru. Směs plynu se vzduchem odchází otvory hořáku, kde se k ní přidává sekundární vzduch a kde dochází k vlastnímu spalování směsi. Tryska, otvory primárního vzduchu a otvory hořáku musí být ve vzájemné přesné rovnováze, jinak vařič vykazuje špatné spalování, nebo se „utrhává“ plamen.

Nedokonalé spalování neznamená jenom nepříjemné špinění nádobí sazemi, ale při nedoporučovaném vaření ve stanu může nastat záludná otrava kysličníkem uhelnatým!

Z výše uvedeného vyplývá, že vařiče pracují na relativně jednoduchém principu, ale není vůbec jednoduché docílit opravdu dobrých parametrů.

Dezinformace a mýty

Z marketingových důvodů se některé firmy uchylují k názvům, jako je turbo, generátor, spalování kapalné fáze apd.

Turbo – no comment.

Vařiče na kapalná paliva – např. benzín – musí nejprve kapalinu přeměnit na její páry. Toto se děje v kovové trubičce procházející nad plamenem hořáku. Proto se musí tyto vařiče nejprve různými způsoby předehřívat. Nazývat tuto trubičku generátorem je poněkud přehnané.

Plynové vařiče mají výhodu, že plyn z plynové kartuše přichází do trysky od „přírody“. V kartuši je plyn sice v kapalném skupenství, ale podle složení se až do teplot -20°C samovolně odpařuje. Proto označení „plynový vařič na kapalnou fázi“ je mírně řečeno zvláštní. Tento typ vařiče je uspořádán podobně jako „benzíňák“. Plyn v kapané fázi se v trubičce nad hořákem zase mění na páry a do trysky pochopitelně přichází „plyn“, nikoliv kapalina.

Výhoda tohoto systému spočívá v tom, že kartuše může vedle vařiče ležet a pohonné médium je vedeno do vařiče hadičkou.

Pokud se totiž do trysky dostane plyn v tekutém stavu, což se může snadno stát nakloněním plné kartuše se zapáleným vařičem, vyšlehne z hořáku ohnivá čadivá koule. Není to důvod k panice, stačí postavit vařič s kartuší kolmo a zmíněný jev za chvilku odezní.

Výkon a spotřeba

Stále donekonečna opakovaným mýtem je: „benzínové vařiče jsou nejvýkonnější“.

Výkon vařiče je zcela jasně dán výhřevností paliva, průměrem trysky a maximálním pracovním tlakem pod tryskou. Tyto veličiny určují, jaké množství jak výhřevného paliva bude přeměněné na teplo. Proto vedle „dělového plyňáku“ může stát „benzínový chcípák“ a naopak.

Není úplně podstatné, že benzín má menší výhřevnost, nežli propan-butan.

Výkony vařičů a spotřeba paliva jsou kapitola sama pro sebe – hlavně u plynových:
Spotřeba plynu je závislá na jeho průtoku tryskou, tedy i její velikostí, což je jediná konstantní veličina. Proto stanovit spotřebu plynu je poměrně obtížné. Proměnlivost průtoku tryskou závisí na tlaku plynu v kartuši, ten zase je závislý na teplotě plynu v kartuši, která je dána okolní teplotou. Je-li např. okolní teplota a tedy i teplota plynu v kartuši 14°C, je v kartuši s plynem 30:70 P-B tlak 210 kPa a při plně otevřeném ventilu je odběr plynu 150g/hod. Např. kartuše VAR G 220 s obsahem plynu 220g by měla výdrž na plný výkon 1,66 hodiny - 220/150=1,46. Pouze teoreticky, protože prudkým odběrem plynu se kartuše ochladí a odběr plynu klesá, tím i jeho spotřeba a pochopitelně i výkon vařiče. Kartuše tady ve skutečnosti má výdrž zhruba dvě hodiny. Veškeré údaje o spotřebě jsou buďto přísně technicky specifické, ale pro praktickou informaci těžko použitelné - nebo zcela vágní a zavádějící.

Vařič, nebo závodní stroj?

Obecně je podstatné, aby vařič měl dostatečný výkon s možností při plné a teplé kartuši ubrat, při docházející a chladné otevřít na plný výkon. Jde o to, že „oblévají-li“ plameny nádobu, vaření se příliš nezrychlí, zato spotřeba plynu stoupne značně. Je nutné si uvědomit, že k efektivnímu předání tepla ohřívané kapalině dochází pouze v trubkovém průtokovém ohřívači, kterým vařič s varnou nádobou rozhodně není. Výkonný vařič puštěný na plno se chová jako automobil 500 HP se zadním náhonem. Rozdíl je ovšem v zásobě paliva, plynová kartuše bude při tomto režimu velice rychle prázdná. Vařič je pro praktickou potřebu a nikoliv pro závodní účely. Pokud jste se nechali unést údajem 3500 W a užíváte si jej neuváženě, budete v konkurenci majitele vařiče s optimálním výkonem a vysokou účinností daleko dříve na studené stravě.

Stručná charakteristika

Plynové vařiče mají bezproblémový okamžitý start, snadnou regulaci výkonu, dokonalé spalování, příznivou cenu. Palivo je při zachování příslušných požadavků bezpečně uloženo v kartuši. Některé typy mají doslova kolibří rozměry a hmotnost při obdivuhodném výkonu, ovšem na úkor ceny. Často bývají vybaveny piezoelektrickým zapalováním, která ale nebývá zcela spolehlivé. Existují nejrůznější speciální konstrukce včetně vařičů kompatibilních pouze s dodávanou nádobou, které se do určité míry osvědčily, nebo zcela zmizely v propadlišti dějin. Drtivá většina plynových vařičů využívá kartuši jako podstavec. Vařiče s přívodem paliva hadičkou jsou velmi stabilní, regulace výkonu funguje s mírným zpožděním, ale to příliš nevadí. Kartuše musí být většinou ve vzpřímené poloze kromě výše uvedené konstrukce. Nevýhodou plynových vařičů je vyšší cena paliva a jeho horší dostupnost v exotických částech světa.

Radek Jaroš doporučuje

Jistě právem nejoblíbenější jsou klasické konstrukce, jednoduché a účelné. Typickým představitelem je vařič VAR 2. Tento vařič má optimální poměr kvality, spolehlivosti, výkonu a ceny. Jeho světovou zvláštností zásadního významu je uložení trysky v hořákové části, která je díky tomu přístupná vyčištění bez použití nářadí, nejčastěji pouhým podtlakem vytvořeným ústy.

Proto náš úspěšný profesionální horolezec Radek Jaroš tento vařič používá a doporučuje. Existují totiž vařiče, u kterých přístup k vyčištění trysky není pro normálního smrtelníka zvládnutelný – a to ani v pohodových podmínkách, natož pak někde vysoko za mrazu ve stresu.

Naopak ani nejlepší výrobek nemůže vzdorovat nesprávnému zacházení, čtěte proto nejprve bedlivě návod a pokyny k obsluze, kde jsou i užitečné rady.

Vítr - úhlavní nepřítel vaření

To asi každý velice rychle zjistil - sebe výkonnější vařič bez dobrého závětří nemá šanci, plýtvání plynem je strašné.

Ochrana proti větru u většiny vařičů není žádná, nebo je univerzální pro všechny nádoby, tím ale není plamen chráněn proti poryvům větru v prostoru mezi podpěrami nádoby a jejím dnem. Celkem se osvědčuje obtočení vařiče karimatkou, ale je to dosti krkolomné a následkem často bývá připečení karimatky na vařič a tím zničení obého, karimatky zcela jistě. K vařiči VAR 2 je nabízeno velice účinné závětří, které alternativně slouží jako stabilizační podložka soustavy kartuše-vařič. Přestože tento vařič má pouze optimální výkon, za použití závětří je i v silném větru litr vody uvařen za 4-5 minuty.

Kartuše

Z hlediska připojení vařiče jsou nejpoužívanější kartuše se samo těsnícím ventilem se závitem, toto spojení je zcela jednoduché a tím i spolehlivé, umožňuje také nejmenší hmotnost vařiče. Ventil bez závitu vyžaduje připojení pomocí kleštiny, propichovací kartuše nedovolují sejmutí vařiče do jejich vyprázdnění, celý komplet je dosti neohrabaný. Kartuše jsou nejčastěji plněny propan-butanovou směsí v poměru 30:70. Tato směs vytváří dostatečný tlak i při teplotách pod bodem mrazu a naopak při vyšších teplotách nenastává v kartuši tlak, který by mohl způsobit její destrukci.

Kdo však například v létě položí kartuši pod zadní sklo auta, bude rád, když alespoň to sklo zůstane celé.

Nádobí - je nedílná součást procesu vaření

Podstatné je rozdělení dle použitých materiálů a z toho plynoucích výhod a nevýhod.

V HLINÍKOVÉM nádobí se dobře vaří, protože silnostěnný hliník dobře rozvádí teplo. Pokud je hliník pouze mořený, velmi špatně se toto nádobí myje. Výhodou je cenová láce, nesmeká se na vařiči. Dnes se již takto vyrábí jenom klasická Ešusová souprava.

Hliník ELOXOVANÝ - elox je speciální galvanická vrstva, která prakticky není vizuálně patrná, ale významně eliminuje nevýhodu obtížného umývání nádobí. Krom toho zabraňuje černání nádobí vlivem agresivní vody a některých potravin. V tomto provedení se vyrábí kempingová souprava, tábornický kotlík s pánví, čajník.

Velmi oblíbené je nádobí z NEREZOVÉ OCELI. Výborně se umývá, je lehké, pevné, vybavené integrovanými úchyty, cenově přijatelné. Tenký ocelový plech však velmi špatně rozvádí teplo, takže příprava stravy je dosti obtížná, smeká se na vařiči. Proto je sada Makalu a Everest vybavena prolisem dna, přesně pro vařič VAR 2.

TITAN je zázračný materiál, pevný jako ocel a lehký jako hliník. Je však nesmírně drahý. Nádobí z něho vyrobené má všechny výhody, kromě ceny.

Účel tohoto článku

- snaha o maximální informaci v oboru vaření v přírodě, ale pro omezený prostor nemůže být zcela vyčerpávající. Neváhejte proto zaslat jakýkoliv smysluplný dotaz na toto téma, pomůžete sobě i dalším outdoorákům – var@var.cz